Skoro jako každá žena jsem si i já vždy přála mít děti. Když jsem byla mladší, nedělalo mi velké starosti, že se mi nedaří počít. Říkala jsem si, že to je možná znamení, že se snažím s nesprávným partnerem. Když jsem však poznala toho, který byl pro mě perfektní, bylo mi už 38 let a problémy s otěhotněním se najednou staly velkým tématem.

Při návštěvě gynekoložky jsem se jí svěřila se svým přáním mít dítě i s tím, že se nám zatím nedaří. Doporučila mi měřit si teplotu a zjistit tak dobu ovulace. Ujišťovala mě, že se nám tak určitě podaří počít. Jenomže to se nestalo a já jsem se rozhodla najít si jiného lékaře. Ten si při vyšetření okamžitě všiml, že mé vejcovody vypadají nestandardně a doporučil i operativní zákrok, který měl odhalit, co je s nimi v nepořádku. Dostala jsem tak termín, ale záhy přišla pandemie koronaviru a všechny operace včetně té mé byly zrušeny.

Kamarádka mi doporučila, zda-li nechci kontaktovat nějakou reprodukční kliniku, když svůj problém s otěhotněním řeším už dlouho. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla být pacientkou takovéto kliniky, ale přesto jsem si zarezervovala termín. I zde se potvrdil můj problém s levým vejcovodem a nutnost dalšího zákroku. Operaci jsem tedy absolvovala, celý tým doktorů a sestřiček se ke mně choval moc mile.

Po operaci za mnou přišla lékařka, aby se mnou můj zdravotní stav prodiskutovala. Bohužel mi však řekla, že při zákroku zjistili, že oba vejcovody jsou srostlé a uzavřené. Nemohli dělat nic jiného, než je zcela odstranit. Byla to pro mě obrovská rána. Okamžitě mi bylo jasné, že přirozenou cestou nebudu moci otěhotnět. Zbývala nám tedy jen možnost umělého oplodnění a to vše jen proto, že jsem prodělala jistou infekci, o které jsem sama ani nevěděla.

Lékaři na reprodukční klinice mi jasně řekli, že jako 39letá a svobodná si v Německu budu muset celou léčbu hradit sama. Statistiky navíc mluvily jasně a my jsme se museli podívat pravdě do očí. Po několika rešerších jsme ale měli jasno; pokud si máme celou léčbu hradit, pojedeme se léčit do zahraničí. Nejenže zde platí jiné zákony, ale za stejné peníze dostanete lepší nebo komplexnější služby.

Důležitou roli ale hrálo také nutné cestování, proto jsme nejprve vybrali kliniku, kterou jsem předtím již navštívila. Ukázalo se, že to pro nás nebyla dobrá volba. Byli jsme naivní a začali terapii ICSI, která nebyla úspěšná. Při standardním postupu u mě byly získány jen 2 folikuly. U jejich odběru se zjistilo, že jsou prázdné a nemám tedy žádné vajíčko k oplození. Vůbec jsem netušila, že to je možné. Byli jsme oba velmi zklamaní a i přesto, že lékařům na klinice to bylo moc líto, náš věk a mé hormonální hodnoty mluvily jasně. Neměli bychom přeci jen uvažovat o darovaném vajíčku?

S možností otěhotnění s vajíčkem, které není moje, jsem se ale nemohla vůbec ztotožnit. Tuto kliniku jsme proto opustili a už se sem nikdy nevrátili. Když přešel prvotní šok, začali jsme hledat znovu. Já jsem se mezitím přidala k několika online skupinám žen, které řešily stejný nebo podobný problém jako já. A tak jsem se seznámila s Annou, která již byla v péči reprodukční kliniky Unica a podstupovala léčbu s darovaným vajíčkem. Hodně jsme si psaly a Anna byla ochotná mi odpovědět na všechny otázky a zbavit mě tak některých obav. Mohla jsem se s ní podělit o své myšlenky a byla pro mě obrovskou oporou. Jsem vděčná, že jsem takovou možnost měla, protože upřímně, nikdo ve vašem okolí vám nedokáže pomoci. Ten, kdo si sám neprošel stejnou situací, tomu nedokáže porozumět. Anna mi srozumitelně vysvětlila, jaké pro a proti má vlastní stimulace a léčba s darovaným vajíčkem. Nakonec jsme se pro darované vajíčko rozhodli i my.

Na výběr jsem měla tři kliniky. Jednou z nich byla Unica a první kontakt právě s Unicou mě přesvědčil. Vstupní pohovor probíhal osobně přímo na klinice a od první chvíle jsme byli nadšení. Mojí koordinátorkou se stala Marie, která nás velmi srdečně přivítala, i lékař byl velice milý a otevřený. Zodpověděl všechny naše otázky a my se nakonec rozhodli pro léčbu s darovaným vajíčkem.

Přibližně po týdnu nám Unica navrhla tři dárkyně a další krok léčby mohl začít. Najednou to bylo vše tak reálné, opravdu už je to tady! Vše bylo nové a vzrušující. Každý můj dotaz na klinice rychle zodpověděli a my jsme cítili, že máme tu nejlepší možnou péči, i když byla komunikace jen e-mailová. Nikdy jsem neměla pocit, že by se o mě nezajímali, nebo že jsem na vše sama.

Cyklus dárkyně byl přizpůsobený mému cyklu tak, aby vše proběhlo bez problémů. Mé ultrazvukové kontroly prováděla gynekoložka v Německu a vše bylo tak, jak by mělo být. 
K odběru spermií mého muže a za oplozením vajíček jsme opět jeli osobně do Prahy. 
I tentokrát nás v Unica srdečně uvítali. Můj muž pak odešel do místnosti s gaučem, televizí 
a různými časopisy. Zní to sice zvláštně, ale tak nějak to k celému procesu patří. Když odevzdal vzorek, odjeli jsme zase zpátky domů. Ve stejný den proběhl také odběr vajíček 
u dárkyně a následně i oplození spermiemi partnera.

Jako pacient získáte přístup do pacientské zóny, kde se vám neustále aktualizují informace o vývoji embryí. V 5. den vývoje pak následuje transfer. Vyrazili jsme do Prahy o den dříve, abychom ráno mohli v klidu – pokud to tedy je vůbec možné – posnídat a odjet do Unicy. Milý tým nás uvítal a odvedl do zadní části, kde se nachází malé pokoje. Jeden jsme dostali 
i my s mužem a čekali na transfer. Když na nás přišla řada, Marie nás doprovázela až na sál a byla po mém boku i po celou dobu transferu. Vše proběhlo bez problémů a lékař byl velice milý.

Odvedli mě zpátky na pokoj za mým mužem, kde jsem měla ještě 15 minut ležet 
a odpočívat, než kliniku opustíme. Pak už nezbývalo než čekat a modlit se. Seděla jsem v autě a nedokázala uvěřit tomu, že mám v sobě nyní malý drobeček, který se v ideálním případě vyvine v miminko. To se skutečně stalo a já jsem byla těhotná.

Bohužel jsem však v 6. týdnu těhotenství začala krvácet a potratila. Bylo to neskutečně smutné, ale bohužel i to k umělému oplodnění patří a stane se to mnoha ženám. Dokonce 
i více, než jsem si myslela. Po tříměsíční pauze jsme teď těsně před naším druhým pokusem. Tentokrát se bude jednat o kryotransfer, protože ještě jedno malé embryo máme zmrazené. A protože naděje umírá poslední.

Co bych chtěla říct všem párům, které jsou ve stejné situaci? Nestyďte se a nechte si od lékařů na reprodukční klinice pomoci. Skoro vždy dokážou váš sen splnit. A vy nenesete žádnou vinu na tom, že se to přirozenou cestou nepodařilo!